Jaroslav Vrchlický: Porovnání verzí

Šablona:Infobox Biografie

Příbuzenstvo

bratr	Bedřich Frida
švagrová	Božena Fridová
tchyně	Sofie Podlipská
manželka	Ludmila Podlipská
dcera	Eva Vrchlická

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Prof. Emil Bohuslav Frída, Dr.h.c., (17. února 1853 Louny – 9. září 1912 Domažlice) byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel.

Život

Pocházel z Loun, jeho otec byl kupec. Dětství strávil v Ovčárech u Kolína. Měl zde strýčka, který byl knězem. Gymnázium studoval ve Slaném (od r. 1862), Praze a Klatovech, po jeho ukončení (1872) studoval, na přání rodičů, bohosloveckou fakultu. Záhy však, již v r. 1873 přestoupil na filozofickou fakultu v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal.

Pseudonym pro něj vymyslel jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer, když spolu ještě jako studenti navštívili na jaře rozkvetlé údolí říčky Vrchlice u Kutné Hory a Frída byl unesen nádhernou jarní scenérií.

Vrchlický používal slova pábit, když si odcházel zakouřit. Toto slovo později posunul dále Bohumil Hrabal, jenž je používal ve svých dílech (Pábitelé).

Na studiích se seznámil s Winterem, Sládkem a Jiráskem a spolu založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).

Od roku 1875 působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli-Laderchi v Meranu v Itálii.

Po svém návratu působil jako učitel a roku 1877 byl jmenován tajemníkem na české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát.

V roce 1901 ho, spolu s Antonínem Dvořákem, císař jmenoval členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni, zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, člen tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Na univerzitě přednášel literaturu, byl jedním z prvních členů České akademie věd.

Byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Dílo

Pamětní cedule na fasádě domu v Praze na Rašínově nábřeží

Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her.

Jeho sbírky a dramata jsou poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština může vyjádřit všechno, což skutečně lze, ale někdy tyto tvary působí podivně a nehezky.

Pozdější generací (generace 90. let 19. století) byl velmi kritizován až odsuzován. Proti jeho dílu vystoupili například Tomáš Garrigue Masaryk a F. X. Šalda. Až další generace básníků (Dyk, Blatný, Seifert) si uvědomila kvalitu jeho díla a nyní je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.

Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se vyrovnala evropskému básnictví a ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, především vývojem lidstva a pokoušel se o sbírky zachycující jeho vývoj. Vycházel z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antice.

Básnické sbírky

Lyrika

• Z hlubin - Především milostná lyrika. Básně tvoří v podstatě příběh - z pocitů nenávratné pomíjivosti lásky a všeho opět probleskuje naděje, spočívající ve šťastných vzpomínkách, zklamání a konečného uklidnění v resignaci a tvorbě. K popisů svých pocitů využívá básník přírodní symboliku, k nejčastějším motivům patří např. jezero, les, propast.
• Dědictví Tantalovo
• Brevíř moderního člověka
• Eklogy a písně – anticky stylisovaná, především přírodní a milostná lyrika, skladby jsou velmi melodické a bohatě využívají eufonie, mnohé jsou psány ve formě dialogu
• Poutí k Eldorádu – milostná a přírodní lyrika
• Dojmy a rozmary – láska k ženě, přírodě a lidem
• Hudba v duši
• Moje sonáta
• Zlatý prach
• Okna v bouři – psáno v krizi (jednak v tuto dobu - 90. léta - probíhal spor s ruchovci, především však procházel hlubokou manželskou krizí), zklamání, hořkost, rezignace, samota, formalistní – zkouší různé formy, experimentuje, zapomíná na obsah. Báseň Za trochu lásky.
• Meč Damoklův – psáno ve stejné době jako Okna v Bouři
• Písně poutníka – psáno ve stejné době jako Okna v Bouři
• Pavučiny – psáno ve stejné době jako Okna v bouři.
• Korálové ostrovy
• Strom života (Co tkví v kořenech) - vlastenecká lyrika.
• Co tkví v haluzích (Co zní v koruně)
• Má vlast – vlastenecká lyrika
• Mýty – zpracovává legendu o svatém Prokopovi.
• Sonety samotáře - přírodní lyrika.
• Démon láska
• Dni a noci - většinou příležitostná a reflexivní lyrika psaná jednoduchou a melodickou písňovou formou, tématicky velmi různorodá, uvažující o základní životní filosofii. Často využívá přírodní metaforiku.
• Skvrny na slunci
• Píseň klasů – báseň, v níž klasy vyprávějí o životě chudých venkovských lidí. Popisuje zde jejich práci na poli.
• Modlitba na Řípu – v této básni se sedláci modlí k dědu Čechovi, aby dal otcům sílu a dětem dobrý život a aby svatý Jiří ochránil českou zemi.
• Meč Damoklův - poslední sbírka; hořká reflexivní lyrika, básník pochmurně uvažuje o blížící se smrti, častá je nicméně i sebeironisace; vyšlo až posmrtně a mnoho básní zůstalo ve fázi náčrtků

Epika

• Zlomky epopeje – cyklus epických nebo lyricko epických básní – jedno téma – myšlenkový vývoj lidstva, básnická sbírka s historickými náměty, optimistický náhled, lidstvo se vyvíjí k humanitě, sbírky: Duch a svět, Selské balady, Bar kochba.
  • Duch a svět – kolísání mezi optimismem a pesimismem. dává zde do souvislosti umění a rozum, Starověké Řecko je symbolem optimismu. Volá po harmonii s přírodou. Věří v lidské poznání a sílu rozumu.
  • Selské balady – jednoduché a melodické básně, vykazující návaznost na českou lidovou píseň, snaha o vytvoření selské epiky, většinou na základě nevolnické bídy v 17. a 18 století a příběhů lidových hrdinů této doby (Jan Sladký Kozina a jiní), časté jsou poměrně naturalistické popisy vrchnostenské krutosti
• Nové zlomky epopeje
• Kytka balad
• Fresky a gobelíny
• Epické básně - Poetické momentky ze slavných příběhů historie a mytologie, někdy původní, zasazené do mnoha různých reálií (častí jsou mj. uherští Cikáni, severská historie, antická mytologie), součástí sbírky je mimo mnoha kratších romancí a balad také rozsáhlá básnická povídka Satanela, zasazená do středověkého Španělska
• Perspektivy - tématem převážně epických či dialogických básní eklogického charakteru jsou významné události z dějin světových náboženství (buddhismus, zoroastrismus) i mytologií, využívá rituálně stylisovaný jazyk, některé básně mají charakter mýtu, jsou jazykově velmi složité

Sbírky reagující na politiku

• Panteon
• Hlasy v poušti

Próza

Portrét Jaroslava Vrchlického od Vojtěcha Hynaise

Jeho povídky jsou ironické a sentimentální.

• Barevné střepy – román, obsahuje mnoho autobiografických prvků
• Loutky - román, částečně autobiografický, zachycuje nenaplněné lásky
• Povídky ironické a sentimentální

Divadelní hry

Jeho divadelní hry byly psány pro Národní divadlo.

• Trilogie Drahomíra, Bratři a Knížata
• V sudu Diogenově
• Soud lásky
• Noc na Karlštejně – komedie z českého prostředí, autor zde použil informaci, že císař Karel IV. stavěl Karlštejn jako hrad, kam nesměly ženy. Tato informace mezi lidmi zdomácněla, ale není pravdivá. Dílo bylo zfilmováno roce 1973 režisérem Zdeňkem Podskalským (viz článek Noc na Karlštejně).
• Smrt Odyssea
• Hippodamie – trilogie, zhudebnil ji Zdeněk Fibich
  1. Námluvy Pelopovy (1890)
  2. Smír Tantalův (1891)
  3. Smrt Hippodamie (1891)
• Svatá Ludmila

Literární kritika

• Básnické profily francouzské
• O poezii Jana Nerudy
• Poezie francouzská nové doby

Dále se zachovala korespondence s jeho ženou Ludmilou Podlipskou z dob jeho pobytu v Itálii. Vede zde filosofické a literární úvahy. Uveřejněna byla až po jeho smrti, nyní je vydávána jako literární dílo.

Mimo to se zachovala celá řada článků v mnoha časopisech (Máj, Česká revue, Světozor, …).

Překlady

Vrchlický patří k nejvýznamnějším českým překladatelům jak rozsahem a časovým rozpětím, tak koncepcí, kdy překlad považoval za osobité tvůrčí dílo, které se má prosadit vedle originálu. V některých případech však tento koncept setřel osobitost a nuance původního díla.

Překládal z 18 národních literatur – nejvíce z francouzštiny (Victor Hugo, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Guy de Maupassant), italštiny (Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Torquato Tasso), španělštiny (Pedro Calderón de la Barca), angličtiny (William Shakespeare, George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley, Edgar Allan Poe, Walt Whitman) a němčiny (Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller), dále například z polštiny (Adam Mickiewicz), maďarštiny (Sándor Petőfi, János Arany, Imre Madách) nebo norštiny (Henrik Ibsen).

Překládal především poezii, a to jak klasickou, tak moderní. Lze o něm říci, že si k překladům vybíral náročná a kvalitní díla (Faust, Božská komedie, Květy zla, Tři mušketýři, Andersenovy pohádky…).

Ukázka z díla

Za trochu lásky…

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

(ze sbírky Okna v bouři, 1894)

Osobní život

První, studentskou láskou Emila Frídy byla v roce 1870 dcera jeho bytné v Klatovech, kde studoval na gymnásiu; psal jí básně a dopisoval si s ní. Po jeho odchodu na studia na Filosofické fakultě v Praze v roce 1873 však jejich kontakt skončil. V roce 1874 se zamiloval na prázdninách do své vzdálené příbuzné Marie Potměšilové, ta však dala přednost jeho mladšímu bratru Bedřichovi; tento platonický vztah byl inspirací ke vzniku sbírky Sny o štěstí.

V Meranu, kde působil jako vychovatel, se cítil osamělý a velmi se mu stýskalo po domově, i když neúnavně psal a překládal z románských jazyků. Tehdy se stýkal s guvernantkou Charlottou P. (celé jméno není známo), vztah však byl pouze erotický.

Zdaleka nejvýznamnější roli sehrála v jeho životě Sofie Podlipská, spisovatelka, sestra Karoliny Světlé. Básník znal nejdříve její knihy, a jen letmo se s ní setkal v parku veltruského zámku v červenci roku 1873. Seznámili se o rok později v Umělecké besedě. Ve svém depresivním rozpoložení v Meranu, kdy pochyboval i o svém talentu, napsal v srpnu roku 1875 Podlipské svůj první dopis; čilá, pro Vrchlického velmi povzbuzující korespondence trvala do listopadu následujícího roku. Postupně mezi nimi vznikl hluboký vztah a Vrchlický se do Sofie Podlipské, starší o téměř dvacet let, zamiloval jako do ženy. Spisovatelka - již čtyři roky vdova - byla zamilovaná rovněž, byla si však vědoma a děsila se velkého věkového rozdílu, proto obracela básníkovu pozornost ke své dceři Ludmile. Podařilo se a Vrchlický se 4. srpna 1879 s Ludmilou Podlipskou oženil. Svým způsobem miloval matku v mladším - velmi půvabném - vydání, Ludmila však ani zdaleka nedosahovala intelektuální výše matčiny a Vrchlický si rozuměl spíše s matkou nežli s dcerou.

Ludmila nicméně byla pro něj ideálem ženy. Své manželství, z něhož se narodily tři děti, vnímal jako vrcholně šťastné. Psal, tvořil dramata, překládal, stal se úspěšným a uznávaným tvůrcem. Mezitím se však schylovalo k dramatu. Ludmila se zamilovala do pražského herce Jakuba Seiferta a udržovala s ním několik (snad osm) let poměr, který nezůstal pražské společnosti utajen a také nezůstal bez následků - Seifert byl otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí. Vrchlický dlouho nic nevěděl, až ho o situaci zpravila jeho sestra Emma. Básník byl otřesen, zhroutil se. Jak psala Emma později: "Bratr tehdáž strašně trpěl, netřeba dokládat. Přede mnou a přáteli se držel, ale když se svěřoval matce, zaplakal. Bratr ženu ani nezabil ani nevyhnal - naoko vše zůstalo při starém, ale nikdy jí neodpustil." Obě děti však přijal za své a zvláště s dcerou Evou měl velmi blízký, láskyplný vztah; o němž napsala knihu idylických vzpomínek Dětství s Vrchlickým.

Dochovaly se dva dopisy, v nichž Ludmila Vrchlickému svěřila, že není otcem jejích dvou dětí, dcery Evy a syna Jaroslava. Oba listy po Vrchlického smrti uschoval jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer a v roce 1910 je v obálce předal Národnímu muzeu s podmínkou, že mohou být otevřeny až v roce 1970; jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví.

Toto nešťastné období v soukromém životě mu pomohl překonat vztah s Karlou Bezdíčkovou, přítelkyní Emmy. Další ženou v jeho životě byla v letech 1904 - 1908 učitelka moderních tanců Justina Vondroušová.

Od roku 1908 jej začala trápit nemoc - úporné bolesti hlavy, v srpnu prodělal záchvat mrtvice, po níž viděl dvojmo a ztratil schopnost číst. V roce 1911 se odstěhoval od rodiny do Domažlic, o rok později, v roce 1912 jej mrtvice, po níž ochrnul na pravou polovinu těla, postihla znovu. 9. září tohoto roku v pouhých 59 letech zemřel.

Související články

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Vrchlický na Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Vrchlický

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1815–1918

Literatura

• NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé. Praha: Novina, 1940. Dostupné online. - kapitola Tři studie o Jaroslavu Vrchlickém, s. 133-158. 
• Bobíková, Lenka: Tragický sňatek Jaroslava Vrchlického, Právo - Magazín, 23. ledna 2910, 24-26.

Externí odkazy

• Vybraná díla Jaroslava Vrchlického volně dostupná v Krameriovi Městské knihovny v Praze