Ingeborg Bachmannová
| Ingeborg Bachmannová | |
|---|---|
Ingeborg Bachmannová (1962) | |
| Narození | 25. června 1926 Klagenfurt am Wörthersee |
| Úmrtí | 17. října 1973 (ve věku 47 let) Řím |
| Místo pohřbení | Klagenfurt (Annabichl) Cemetery |
| Povolání | spisovatelka, básnířka, dramatička, libretistka a novinářka |
| Stát |  Rakousko |
| Témata | poezie a esej |
| Významná díla | Třicátý rok Malina Die Karawane und die Auferstehung Pámbíček z Manhattanu V hlavní roli žena |
| Ocenění | Literární cena města Brémy (1957) Cena Georga Büchnera (1964) Velká rakouská státní cena za literaturu (1968) Cena Antona Wildganse (1971) |
| Partner(ka) | Max Frisch Paul Celan |
| Vlivy | Ilse Aichingerová |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ingeborg Bachmannová (25. června 1926 Klagenfurt — 17. října 1973 Řím; někdy též pod pseudonymem Ruth Keller) byla rakouská spisovatelka, jedna z nejvýznamnějších lyriček a prozaiček německého jazyka po 2. světové válce.
Život
[editovat | editovat zdroj]Ingeborg Bachmannová se narodila roku 1926 do rodiny učitele. Po dětství v Korutanech studovala od roku 1945 v Innsbrucku, Grazu a Vídni filosofii, germanistiku a psychologii. Studium zakončila roku 1950 kritickou prací o recepci filosofie Martina Heideggera. V té době již publikovala povídky a básně. Tehdy se také seznámila s Paulem Celanem[1], který byl jejím dlouholetým přítelem. V letech 1951–1953 pracovala jako rozhlasová redaktorka ve Vídni. Roku 1953 získala literární cenu Gruppe 47, s jejímiž představiteli ji spojovala kritika poválečného vývoje a zbrojení. Střídavě žila v Mnichově, Vídni a Berlíně, během intenzivního, byť jen dvouletého vztahu se švýcarským spisovatelem Maxem Frischem pak v Curychu a Římě.
V posledních letech života se prohloubila spisovatelčina závislost na lécích a alkoholu. Peter Beicken o své poslední návštěvě u Bachmannové napsal: „Byl jsem šokován rozsahem její závislosti na prášcích. Denně jich muselo být kolem stovky, odpadkový koš byl přeplněný prázdnými krabičkami. Vypadala špatně, byla bledá jako vosk. A po celém těle měla skvrny. Říkal jsem si, od čeho to může být. Když jsem pak viděl, jak jí Gauloiska při kouření vyklouzla z ruky a dohořela na paži, došlo mi to: popáleniny způsobené padajícími cigaretami. Díky tolika práškům bylo její tělo necitlivé na bolest.“[2]
Bachmannová zemřela na popáleniny při požáru svého bytu v Římě[3].
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Její dílo zahrnuje básně, povídky, libreta, rozhlasové hry, eseje a cyklus Todesarten (Způsoby smrti), z nějž stihla dokončit pouze román Malina (1971).
Básně
[editovat | editovat zdroj]- 1953 Die gestundete Zeit[4] (č. Vymezený čas, Odročený čas, někdy též Čas na úvěr)
- 1956 Anrufung des Großen Bären (Vzývání Velkého vozu, někdy též Vzývání Velkého medvěda)
Próza
[editovat | editovat zdroj]- 1965 Das dreißigste Jahr (Třicátý rok) – povídky
- 1972 Simultan (Simultánně, česky vyšlo pod názvem: V hlavní roli žena) – povídky
- 1971 Malina – román
Rozhlasové hry
[editovat | editovat zdroj]- 1955 Die Zikaden (Cikády)
- 1958 Der gute Gott von Manhattan (Pámbíček z Manhattanu)
Libreta
[editovat | editovat zdroj]- 1952 Ein Monolog des Fürsten Myschkin (Monolog knížete Myškina)
- 1955 Der Idiot (Idiot) – balet
- 1960 Der Prinz von Homburg (Princ Homburský, podle stejnojmenné hry Heinricha von Kleista)
- 1965 Der junge Lord (Malý lord) – opera
Dílo v češtině
[editovat | editovat zdroj]Poezie
[editovat | editovat zdroj]- Básně (výbor z lyriky), Praha: ERM, 1997, přeložila Michaela Jacobsenová
- Čára života (výbor z lyriky), Zblov: Opus, 2016, přeložila Michaela Jacobsenová
Próza
[editovat | editovat zdroj]- Malina (román), Praha: Mladá fronta, 1996, přeložila Michaela Jacobsenová, doslov napsal Milan Tvrdík
- Místo pro náhody (eseje), Praha: Triáda, 2009 a 2010, výbor připravily Michaela Jacobsenová a Eva Jelínková, přeložila Michaela Jacobsenová
- I. svazek: Eseje, prózy, rozhovory (2009)
- II. svazek: Eseje o literatuře, hudbě, filosofii (2010)
- Tři cesty k jezeru (povídky), Praha : Academia, 2000, přeložili Hana Žantovská a Josef Čermák
- Třicátý rok (povídky), Praha: Mladá fronta, 1965, přeložil a doslov napsal Josef Čermák
- V hlavní roli žena, Praha: Svoboda, 1982, přeložila a doslov napsala Hana Žantovská
- Případ Franza, Martínkovice: Opus, 2019, přel. Michaela Jacobsenová[5]
Korespondence
[editovat | editovat zdroj]- ~ Paul Celan: Čas srdce (korespondence), Praha: Pulchra, 2010, přeložily Michaela Jacobsenová a Vlasta Dufková
Ukázka z díla
[editovat | editovat zdroj]
První sloka z básně „Vymezený čas“ (Die gestundete Zeit, překlad Ladislav Nezdařil) ze sbírky Die gestundete Zeit (1953). Celý text básně je zpřístupněn elektronicky v digitalizovaném archivu časopisu Tvar spravovaném Ústavem pro českou literaturu.
Nastanou tvrdší časy.
Čas podmíněně vymezený
vychází na obzor.
Už brzy koženou botou
zaženeš dogy do jejich bud.
Protože vnitřnosti ryb
v povětří vychladly.
Uboze hoří svíce vlčích bobů
a zrak tvůj kulhá mlhou.
Čas podmíněně vymezený
vchází na obzor.
(...)I. Bachmannová, Vymezený čas, 1953[6]
Literární ocenění
[editovat | editovat zdroj]
- 1953 – Cena Skupiny 47 (Preis der Gruppe 47)
- 1955 – Stipendium Kulturního spolku Spolkového svazu německého průmyslu (Förderpreis des Kulturkreises im Bundesverband der Deutschen Industrie)
- 1957 – Literární cena města Brémy
- 1958 – Cena za rozhlasovou hru (Hörspielpreis der Kriegsblinden)
- 1961 – Cena kritiků (Kritikerpreis)
- 1964 – Cena Georga Büchnera
- 1968 – Velká rakouská státní cena za literaturu (Großer Österreichischer Staatspreis für Literatur)
- 1971 – Cena Antona Wildganse
Kromě toho se na autorčinu počest každoročně v jejím rodném Klagenfurtu uděluje po ní pojmenovaná Cena Ingeborg Bachmannové (Ingeborg-Bachmann-Preis).
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Neue Biografie: Ingeborg Bachmanns Leben auf der Rasierklinge - WELT. DIE WELT [online]. [cit. 2016-11-07]. Dostupné online.
- ↑ Peter Beicken: Ingeborg Bachmann. Becksche Reihe 605, 2. vydání. München 1992, s. 213.
- ↑ Ingeborg Bachmann. www.fembio.org [online]. [cit. 2016-11-07]. Dostupné online.
- ↑ KEGEL, Sandra. Neue Biographie der Dichterin: Die vielen Gesichter der Ingeborg Bachmann. Frankfurter Allgemeine Zeitung. 2013-09-08. Dostupné online [cit. 2016-11-07]. ISSN 0174-4909.
- ↑ KREJČÍK, Přemysl. Náčrtky cest (recenze textu Případ Franza) [online]. iLiteratura.cz. Dostupné online.
- ↑ BACHMANNOVÁ, Ingeborg. Vymezený čas. Překlad L.N.. Tvar. 1995-11-02, roč. 6, čís. 18, s. 18. Dostupné online. ISSN 0862-657X.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- MACHÁČKOVÁ-RIEGEROVÁ, Věra. heslo Bachmannová, Ingeborg. In: Václav Bok a kolektiv. Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha: Odeon, 1987. S. 111–112.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Ingeborg Bachmannová na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ingeborg Bachmannová
Osoba Ingeborg Bachmannová ve Wikicitátech
- Ingeborg-Bachmann-Preis
- Článek s odkazy na portálu Vše o Rakousku
- (německy) Ingeborg Bachmann Forum
- Milan Tvrdík: Ingeborg Bachmannová, její život, dílo a Praha / I. přednáška, Rakouské kulturní středisko, Praha, 15. říjen 2003
- Milan Tvrdík: Ingeborg Bachmannová, její život, dílo a Praha / II. přednáška, Rakouské kultutní středisko, Praha, 15. říjen 2003
