Tento portál nemá svého aktivního správce, a proto je neudržovaný. Může proto například obsahovat zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že se připojíte k jeho správě, aktualizujete jej nebo jej upravíte na miniportál. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k vylepšení.
Chrám nechal založit na konci 5. století př. n. l. římský konzul Aulus Postumius Albus po bitvě u jezera Regillus, v níž porazil posledního etruského krále Tarquinia Superba. Právě k této bitvě se váže legenda, že když proti sobě stanula Tarquiniova a Postumiova vojska, objevili se před římskou armádou dva jezdci, kteří dovedli Postumia k vítězství. Poté se záhadní jezdci zjevili na Foru Romanu, aby napojili své koně u pramene bohyně fontán a studní Juturny. Zde v nich Římané poznali dvojčata Dioskúrů Castora a Polluka a na místě jejich zjevení nechali vystavět jim zasvěcený chrám, jehož stavba byla dokončena v roce 484 př. n. l.
V dobách římské republiky sloužil chrám k zasedání Senátu a ve 2. století př. n. l. se přední část chrámového podstavce proměnila v řečnickou tribunu. Stavba se využívala i dále za dob císařů, kdy zde sídlil Úřad pro míru a váhu a později také Státní pokladnice.
Jelikož byla budova chrámu v Římě důležitá, dostávalo se jí náležité péče. Kompletní rekonstrukcí prošla v roce 117 př. n. l. za vlády konzula Caecilia Metella a podruhé v roce 73 př. n. l. Po požáru roku 14 př. n. l. nechal chrám zrestaurovat císař Tiberius.
Julianova krátká vláda se vyznačovala neúspěšným pokusem nahradit křesťanství legalizované Konstantinem Velikým kdysi dominantním pohanstvím. Vojensky velmi schopný císař podnikl největší válečné tažení proti sásánovské říši v celých římských dějinách, v jehož průběhu však padl. Jeho náhlá smrt pohřbila jakoukoliv naději na restauraci starověkých náboženských kultů v říši, ačkoliv Julianovi nástupci se až do dob Theodosia I. stavěli vůči stoupencům starých bohů celkem tolerantně.
Julianův život a vláda se brzy staly předmětem děl pohanských a křesťanských spisovatelů, přičemž první jeho nakonec marný boj o zachování starého náboženství chválili, zatímco druzí chtěli na jeho příkladě ukázat neslavný osud odpadlíka od církve.
Pohanští autoři jej pokládali za tragického hrdinu. Eutropius píše o výjimečném muži, který výtečně spravoval říši, avšak nebylo mu dáno dostatek času. Také řečník Libanios, historik Ammianus Marcellinus, Julianův osobní lékař Oreibasios a Zósimos, stejně jako mnozí jiní stoupenci staré víry vykreslovali Julianovu vládu v nejlepších barvách, třebaže mnohým pohanům bylo zřejmé, že Julianova snaha byla celkově neúspěšná.
Zcela odlišně jej viděli jeho křesťanští současníci. I když někteří jako třeba Orosius mu prokazují respekt, je jejich hodnocení veskrze negativní. Prudentius ho shledal nevěrným Bohu, Theodoretos se o něm vyjadřoval jako o nenávistném, páchnoucím praseti a církevní otec Hieronymus jej označoval za vzteklého psa, jehož brzká smrt byla zaslouženým trestem za jeho příklon k pohanství. Dodatečně byl Julianus ocejchován církví přídomkem Apostata („Odpadlík“). Tato nelichotivá přezdívka se udržela až do středověku a pokřivovala hodnocení tohoto pozoruhodného vládce i v očích dalších generací.
Vstupní portál (řeckyportala) Apollónova chrámu na Naxu z 1. poloviny 5. století př. n. l. Nikdy nebyl dostavěn a ve 13. století byla jeho část využita k výstavbě blízkého města Kastro. Jedná se o typickou stavbu pro kykladskou architekturu. Někdy je také nazýván Délion podle své orientace směrem k ostrovu Délos.
Z článků týkajících se obsahu portálu můžete na tento portál odkázat šablonou {{Portály|Antika}} umístěnou na konci článku těsně nad kategoriemi, resp. {{DEFAULTSORT:}}. V případě, že již článek odkazuje na jiný portál, přidejte odkaz abecedně do již vložené šablony {{Portály}}, viz návod.
