[go: nahoru, domu]

Přeskočit na obsah

Šlechtický titul: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Doplnění info
značky: možný spam přepnuto z Vizuálního editoru
Verze 17856428 uživatele 82.61.57.91 (diskuse) zrušena
značka: vrácení zpět
Řádek 19: Řádek 19:
}}</ref>
}}</ref>


Bylo však povoleno přijímání zahraničních aristokratických titulů.{{Fakt/dne|20130701143336}}
Bylo však povoleno přijímání zahraničních aristokratických titulů. Platné jsou šlechtické tituly udělené v zahraničí, ovšem jen tehdy, pokud zákon země umožňuje aristokratický titul udělit. Například tituly britské. Šlechtický titul z Británie mohou užívat pouze občané Spojeného království a Commonwealthu, jehož členem Česká republika není. Platí také šlechtické tituly maďarské, belgické, švédské, dánské, lucemburské, holandské, lichtenštejnské, španělské, thajské, filipínské či japonské. To jsou aristokratické oficiální tituly platné po celém světě.


{| border=0 cellspacing=1 cellpadding=1
{| border=0 cellspacing=1 cellpadding=1
|- valign=top
|- valign=top
Řádek 198: Řádek 197:
* {{Commonscat}}
* {{Commonscat}}
* [http://www.novanobilitas.eu/slechticke-tituly Jan Županič, Šlechtické tituly]
* [http://www.novanobilitas.eu/slechticke-tituly Jan Županič, Šlechtické tituly]
* [https://www.aristokracie.cz/fortes-fortuna-adiuvat/ Platné šlechtické tituly]


{{Symboly monarchie}}
{{Symboly monarchie}}

Verze z 17. 11. 2019, 21:09

Ludvík August se stal vévodou z Maine díky Ludvíku XIV. a jeho právu fons honorum

Šlechtický titul je titul udělovaný zejména v monarchiích panovníkem, který je fons honorum.[1] Udělením šlechtického titulu se osoba, a zpravidla i její potomci, stávají členy aristokracie. S udělením šlechtického titulu bývala spojená privilegia, jako je právo nosit erb, právo pečetit červeným či zeleným voskem a účast na správě státu.

Šlechtické tituly v českých zemích

Související informace naleznete také v článku Česká šlechta.

V českých zemích do roku 1848 mohl pouze šlechtic zasedat na zemském sněmu, vlastnit deskový statek či mohl vykonávat určité úřady. Po vzniku Československa bylo šlechtictví s tituly zákonem č. 61/1918 Sb. z 10. prosince 1918 zrušeno, po novelizaci v roce 1920 byly zavedeny sankce za úmyslné a veřejné užívání titulu. Roku 1936 bylo novým zněním zákona zakázáno také užívání erbů a uvádění titulů v tisku. Během protektorátu bylo užívání titulů povoleno, od druhé světové války platí zrušení šlechtických titulů dodnes, neexistují však za porušení žádné sankce.[2]

Bylo však povoleno přijímání zahraničních aristokratických titulů.[zdroj⁠?!]

Panovnické tituly

  

Vyšší šlechta (panstvo)

  • kníže, kněžna (knížecí stav)
  • hrabě, hraběnka (hraběcí stav)
  • svobodný pán, svobodná paní (stav svobodných pánů)
  • pán, paní (panský stav)
  

Nižší šlechta

Šlechtické tituly v dalších zemích

Šlechtictví bylo i s tituly v Rakousku zrušeno zákonem ze dne 3. dubna 1919, který je platný dodnes.[3] Tedy "z právního hlediska byla monarchie v Rakousku odstraněna velmi důsledně, šlechtické tituly a přídomky jsou zakázány zákonem".[4]

Panovnické tituly

  

Vyšší šlechta (panstvo)

Nižší šlechta

  

Následníci a děti panovníků

Následníci panovníků

  

Persie (Írán)

Etiopie

  

Indie

Čína

Japonsko

Starověký Egypt

Odkazy

Reference

  1. O řádech a neřádech [online]. historickaslechta.cz, autor: Petr Nohel [cit. 2019-08-29]. Dostupné online. 
  2. Zrušení šlechtických titulů patřilo mezi první právní normy Československa [online]. Ceskatelevize.cz, 2008-12-10 [cit. 2013-06-26]. Dostupné online. 
  3. ATTLMAYR, Martin. Adelsaufhebung und das Gemeinschaftsrecht. Bemerkungen zum Vorlageverfahren VwGH 18.5.2009, EU 2009/0002 [online]. Jusportal.at, 2010 [cit. 2013-06-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-04-05. (německy) 
  4. http://zpravy.ihned.cz/c1-52320010-rakousko-se-promenilo-v-cisarstvi-pohrbivalo-sveho-naslednika-trunu - Rakousko se proměnilo v císařství, pohřbívalo svého následníka trůnu

Literatura

  • Bohumil Vykypěl: Studie k šlechtickým titulům v germánských, slovanských a baltských jazycích, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011, ISBN 978-80-7422-110-1

Související články

Externí odkazy