[go: nahoru, domu]

Přeskočit na obsah

František Wildmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Reverendus Dominus
František Wildmann
kněz
Mons. František Wildmann
Mons. František Wildmann
Církevřímskokatolická
Diecézečeskobudějovická
ZnakZnak
Svěcení
Kněžské svěcení22. července 1866
světitel Jan Valerián Jirsík
Osobní údaje
Datum narození28. listopadu 1839
Místo narozeníJohanka u Kamenice nad Lipou, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Datum úmrtí9. března 1900 (ve věku 60 let)
Místo úmrtíSudoměřice u Bechyně, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povoláníspisovatel a katolický kněz
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

R.D. František Wildmann (28. listopadu 1839 Johanka[1] u Kamenice nad Lipou9. března 1900 Sudoměřice u Bechyně) byl český katolický kněz, autor historických spisů a národní buditel.

Byl synem hamerníka Františka Wildmanna a Františky, rozené Tillmannové, šlechtičny z Kapellenberku, jejímuž rodu patříval až do třicetileté války velkostatek Bzí u Týna nad Vltavou. Rodiče byli chudí, ale otec byl písmák, takže naučil syna Františka i jeho bratra Jana číst dříve než začal chodit do školy. Velký vliv na jeho zájem o studium měl místní kněz na odpočinku Josef Engelbert Sendr, který mu půjčoval kroniky vydávané v Jindřichově Hradci Aloisem Landfrasem. Kromě toho tyto kroniky také kupoval v letech 1930–1940 Wildmannův otec a půjčoval mu je i do roku 1848 soukenický tovaryš Matěj Runa. Od roku 1850 docházel pak k Josefu Engelbertu Sendrovi, který ho připravoval ke studiu na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Rodiče se uskromnili a od roku 1853 mohl nadaný žák studovat na gymnáziu. Když byl v roce 1854 na prázdninách na Tišnovsku u Brna, objevil zde celou řadu dalších kronik i pražských tiskáren. Gymnazijní studia v Jindřichově Hradci probíhala v němčině a čeští žáci, mezi nimi i Wildmann, byli nezřídka kdy národnostně ponižováni. O české národnostní povědomí se v Jindřichově Hradci v té době zasloužil MUDr. Josef Procházka, který pořádal přednášky v češtině a zval do města i kočující Zellnerovu divadelní společnost při níž účinkoval i Josef Kajetán Tyl, se kterým se Wildmann v roce 1854 jako student seznámil a který ho ovlivnil. K jeho zálibám patřilo již ve studentských dobách cestování po Čechách.

Po skončení gymnazijních studií odešel studovat bohosloví do Českých Budějovic. Zde mimo jiné studoval i polštinu. Na kněze byl vysvěcen 22. července 1866 Janem Valeriánem Jirsíkem a byl poslán jako kooperátor do Sudoměřic, kde tři roky spolupracoval s farářem Josefem Vaňousem. V roce 1869 se stal kaplanem, katechetou a ředitelem škol v Kardašově Řečici pod vedením děkana Antonína Hrdličky. Z Kardašovy Řečice přešel do Slavíkovic u Nové Kdyně, kde byl 25. března 1873 ustanoven farářem. Zde zůstal dalších 13 let.

Začal být činný na poli sepisování místní historiografie a ve Slavíkovicích sepsal dějiny Chudenic, Herštýna, Ryzmberka, Klenové, Baireku, Sohustova, Dlážďova, Miletic a Běhařova, které publikoval v ročnících časopisu Šumavan. Podařilo se mu také odkrýt Příkopí, kde v roce 1040 zvítězil Břetislav I. nad Jindřichem III. Od 2. května 1886 byl znovu jmenován v Sudoměřicích, tentokrát farářem. Zde napsal řadu historických článků a povídek, které zveřejňoval v časopise Vlast a v Rodlerových kalendářích. Kromě toho přispíval do českých politických katolických časopisů. Neméně zajímavou Wildmannovou stránkou bylo i šíření českých knih mezi lidmi. Svou knihovnu a památnou knihu Sudoměřické farní osady odkázal sudoměřické faře. Založil fundace pro chudé. Svou pozůstalost, po vypořádání obvyklých majetkových závazku, věnoval katolickým literárním spolkům: Dědictví sv. Jana, Družstvu Vlast, Spolku pro katolické spisovatele, Dědictví sv. Prokopa a v Brně Dědictví sv. Cyrilla a Methoděje.

Jeho povídky, sestavené ThDr. Janem Františkem Zítkem vydalo Dědictví sv. Jana v roce 1902 pod názvem Pomněnky z českých krajů.

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Kamenice nad Lipou

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ZÍTEK, Jan František. Pomněnky z českých krajů. Praha: Dědictví svatého Jana, 1902. 462 s. S. 421–439. 
  • TOMÁŠEK, Jan. Vlastivědný sborník Pelhřimovska. Pelhřimov: Muzeum Vysočiny Pelhřimov, 2004. 158 s. S. 157. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]