Kurt Lischka
Kurt Lischka | |
---|---|
Narození | 16. srpna 1909 Vratislav |
Úmrtí | 5. dubna 1989 (ve věku 79 let) Brühl |
Povolání | obchodník, právník a Gestapo employee |
Aktivní roky | 1933–1945 |
Zaměstnavatel | Gestapo |
Titul | Podplukovník (Obersturmbannführer) |
Politická strana | Národně socialistická německá dělnická strana |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Kurt Werner Lischka (16. srpna 1909 Vratislav – 5. dubna 1989 Brühl) byl plukovník SS (SS-Obersturmbannführer) a šéf gestapa na různých místech v okupované Francii za druhé světové války.[1]
Život za války
[editovat | editovat zdroj]Lischka byl synem bankovního úředníka ve Vratislavi. V roce 1927 maturoval v rodném městě, poté vystudoval právo a politologii ve Vratislavi a Berlíně. Na počátcích pracoval v různých okresních soudech a v zemském odvolávacím soudě ve Vratislavi. Do jednotek SS vstoupil 1. června 1933 jako 195 590 člen. Od 1. září 1935 začal pracovat pro gestapo jako konzultant pro církevní záležitosti. V roce 1938 dosáhl hodnosti majora SS (Sturmbannführer).
V listopadu 1938 vedl operaci, která vedla k uvěznění více než 30 000 německých Židů, bezprostředně po hromadném ničení židovského majetku v tzv. Křišťálové noci. V lednu 1940 se stal hlavou gestapa v Kolíně nad Rýnem. V roce 1938 se stal doktorem práv a dostal funkci vedoucího oddělení gestapa IIB (Židé, Svobodní zednáři, přistěhovalci a pacifisté)
V roce 1938 byl povýšen třikrát, naposledy 11. září do hodnosti podplukovníka (SS-Obersturmbannführer). V listopadu 1940 se stal velitelem bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei – Sipo) a bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst - SD) v Paříži, kde pracoval jako ředitel Úřadu II. (organizace, administrativa) a byl náměstkem bezpečnostního úřadu BdS pod vedením SS-Standartenführera Helmuta Knochena. Tento úřad má na svědomí deportaci nejméně 73 000 Židů z tranzitního tábora Camp Drancy do Osvětimi.
Dne 20. dubna 1942 byl povýšen na plukovníka (SS-Standartenführer). Jako šéf gestapa v Paříži byl Lischka zodpovědný za největší masové deportace Židů z okupované Francie.[2] V září 1943 byl kvůli obvinění z korupce odvolán z Paříže do Berlína. Trestní konání skončilo 27. června 1944 osvobozením z obžaloby. Od listopadu 1943 pracoval na oddělení IV D 1 Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA - Reichssicherheitshauptamt).
V dubnu 1945 byl úřad evakuovaný do Šlesvicka-Holštýnska (Schleswig-Holstein) na sever Německa , kde byl 3. května 1945 nakonec úplně rozpuštěn.
Život po válce
[editovat | editovat zdroj]Po skončení války zůstal Lischka v severním Německu ve městě Sankt Peter-Ording, kde pod falešným jménem pracoval jako zemědělec. Jeho totožnost byla odhalena 10. prosince 1945, byl zatknut Brity a vězněn v britských a francouzských internačních táborech. V srpnu 1950 byl propuštěn do Německé spolkové republiky poté, co denacifikační soud v Bielefeldě vydal osvobozující rozsudek. Francouzský vojenský soud ho v nepřítomnosti dne 18. září 1950 odsoudil k doživotním nuceným pracím.
Nikým nerušený Lischka pracoval v Kolíně nad Rýnem jako ředitel velkoobchodu s obilím, který patřil rodině, s kterou se přátelil již před válkou. V roce 1971 se ho pokusili unést do Francie lovci nacistů Beate a Serge Klarsfeld, za což byli odsouzeni k dvěma měsícům vězení. Lischka v roce 1975 odešel do důchodu.
Lischka stál před okresním soudem v Kolíně nad Rýnem dne 23. října 1979 a byl odsouzen na deset let vězení. Jeho náměstek a vojenský velitel ve Francii Herbert M. Hagen byl odsouzen na dvanáct let vězení. Oba dva byli propuštěni po odpykání dvou třetin trestu. Lischka byl propuštěn v roce 1985. Lischka potom žil se svou ženou v domě s opatřovatelskou službou v Brühl, kde zemřel 16. května 1989.[3]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kurt Lischka na anglické Wikipedii.
- ↑ S.R.O. (FDB.CZ), 2003-2019, Filmová databáze. Kurt Lischka. FDb.cz [online]. [cit. 2021-06-27]. Dostupné online.
- ↑ CURTIS, Michael. Vichy France and the holocaust. Society. 1997-05-01, roč. 34, čís. 4, s. 18–34. Dostupné online [cit. 2021-07-21]. ISSN 1936-4725. DOI 10.1007/BF02912205. (anglicky)
- ↑ Serge Klarsfeld French Children of the Holocaust (New York University Press, 1996) p. 1823